Úvod
Životopis
Vzdělávání
Koníčky
Odkazy
Jak jsem prožila kulturní šok

Kulturní šok, který jsem prožila byl zřejmě natolik silný, že si ho nepamatuji. Má paměť je založena na asociacích, a proto si vybavuji naprosto přesně, jak jsem šla po ulici Veveří a prováděla jsem rozbor mého šoku. Spoléhala jsem, že když si navodím v mé mysli tuto situaci, příčina mého kulturního šoku se dostaví, má paměť mě ovšem zklamala. Po usilovném přemýšlení, snad poprvé v mém životě, se vzpomínka nedostavila. Přiznám se, že se mi dokonce spletly události dvou dnů. V jednom jsem pocítila onen kulturní šok a v druhém jsem se setkala s nevidomým pánem. Tato skutečnost způsobila, že jsem se zpočátku domnívala, že mě šokovalo právě setkání s tímto pánem, ale pak jsem usoudila, že to nebylo ono. Rozhodla jsem se, že se již déle nebudu trápit a že již nebudu dále pátrat po příčinách mého kulturního šoku a zaměřím se na důsledky.
Tajemný nevidomý pán je známý mé tety. Bydlí nedaleko od sebe, teta občas zajde na návštěvu, vyvenčí psa, ale především občas všichni tři spolu vyrazí na výlet. Už to mě šokovalo, že má teta venčí psa, nikdy zvířata moc v lásce neměla, ne že by jim ubližovala, ale v její blízkosti se zvířata vyskytovat nemusela. V Ústřední knihovně Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, kde pracuji, jsem očekávala vzácnou návštěvu, a trochu jsem se bála. A neměla jsem důvod, vynořily se tři spokojené osoby – moje teta, nevidomý pán a slepecký pes. Tenkrát jsem se zarazila už nad tím, že do knihovny psi nesmějí, ale slepečtí snad ano, což jsem si myslela, ale opravdu jsem si nebyla jistá. S tímto nevidomým pánem jsem se toho dne viděla už podruhé. Mé první setkání mě také šokovalo. Šla jsem s tetou do jeho bytu, v kuchyni seděli dva pánové, oba měli černé brýle na očích a vůbec nešlo poznat, který je nevidomý. Samozřejmě o něco později se „prozradil“. Abych se vrátila do knihovny, můj nevidomý pán přišel o zrak před pěti lety a mě fascinoval svou znalostí Brna, hledali jsme pro něj ulici, kde si měl něco zařídit, a on přesně věděl, jak se tam dostane. Vůbec z něj nemáte pocit, že je slepý. Chce být velmi samostatný a daří se mu to. Spolu s touto vzpomínkou se objevila další.
Mé první kroky do zaměstnání vedly do Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně. Každou středu tam měli hudební oddělení rezervované slabozrací a nevidomí. Jednou ráno jsem do hudebního oddělení přichvátala a doslova narazila na jiného nevidomého pána. Ten byl potěšen, tato srážka způsobila, že jsme si chvilku povídali a já zapomněla, že nevidí. Myslím, že to poznal a strašně krásně se usmíval. Já se pak vyřítila opět do svého patra. Vlastně od té doby jsem se začala chovat k lidem s různým postižením normálně. Když jsem byla malá a projížděl kolem vozíčkář, měla jsem z toho oči navrch hlavy, tedy spíš jsem nevěděla, co s očima. K vozíčkářům se vrátím v mé práci ještě poději. Teď prozradím, v čem spočíval můj kulturní šok. Jedním slovem: NORMÁLNOST. Pocítila jsem, že mé obavy, jak se mám chovat k postiženým lidem, se vytratily. Za mé normální chování považuji to, že pro mě na prvním místě přestalo být jejich postižení, ale jejich osobnost jako taková. Musím však říct, že osobně jsem se setkala s lidmi handicapovanými jen takovými, kterým již někdo pomohl překlenout těžké období a se mnou se setkali již vyrovnaní, právě tito lidé mi dovolili učinit první krůček směrem k handicapovaným a snad proto jsem mohla prožít svůj kulturní šok. V následujících úvahách se proto zaměřuji pouze na moje vnímání handicapovaných lidí, mé povídání bude trochu jednostranné, bohužel až na drobnosti, bez zpětné vazby. Je to vlastně popis mého prvního krůčku k handicapovaným lidem.
Hned v úvodu jsem se zaměřila na lidi nevidomé a slabozraké. Dovolilo mi to právě přehodnocení mého vztahu k handicapovaným lidem. Ujasnila jsem si, že tito lidé jsou pro mě zcela normální, mohu se tedy zabývat jejich problémy nezaujatě v souvislosti s jejich postižením. Podotýkám a zdůrazňuji, že se zatím nacházím v teoretické rovině! Již dva roku pracuji jako v knihovnice a tato práce mě hodně ovlivňuje. Ještě jako studentka knihovnictví jsem se v Knihovně univerzity Palackého v Olomouci dostala k počítači pro nevidomé a slabozraké. Pamatuji si, že „klávesnice mluvila hrozně a myš můžeme zahodit“. V praxi jsem viděla několik takových počítačů v Knihovně Petra Bezruče v Opavě. V dnešní době se už každý nevidomý neučí breilovo písmo, máme přece vymoženosti vědy a techniky! Nemyslím to nikterak hanlivě. V breilově písmu se nevydávalo a nevydává až tak mnoho dokumentů a laicky řečeno, musí být úžasné, když v Opavě do knihovny dorazí denní tisk a počítač ho nevidomému „přečte“ a slabozrakému zvětší jednotlivá slova podle jeho potřeby. Tato oblast pomoci nevidomým a slabozrakým ještě zcela není dořešena, ale mě potěšilo, že něco takového v dnešní době jde a že nadějně vypadá i další vývoj. Nemůžu si pomoct, ale stále mi připadá divné myslet za nevidomé a slabozraké, jak se jim asi něco líbí a představovat si jejich život. Toto tajemství mi poodhalila jedna knížka. Vždy mě moc zajímal rozdíl mezi nevidomými od narození a lidmi, kteří přišli o zrak během života. Zajímalo mě, co si představují nebo pamatují. V této knížce jsem našla odpověď paní, která přišla o zrak v patnácti letech. Vzpomínky vybledávají, ale třeba jasné jí zůstávají barvy, obrysy. V téhle pozoruhodné knížečce najdete vzpomínky a dílka i dalších nevidomých, mě zaujala tato paní, odpověděla mi na otázku, kterou jsem se zatím neodvážila položit žádnému nevidomému.
Již jsem se zmínila o další skupině handicapovaných – vozíčkářích. Narodila jsem se v roce 1979, v roce 1989 mi bylo deset let a mám pocit, že vozíčkáři do té doby nebyli moc vidět a začali se objevovat až po revoluci, začali vyjíždět, dostávat se z izolace svého postižení mezi ostatní. Chtěla jsem tuto práci psát ve jménu pozitivních dojmů. Od roku 1989 se pro vozíčkáře jistě svět změnil k dobrému. Potkat je už je normálním jevem, mnohé instituce na ně myslí jak s prací, tak třeba i s přístupem do budovy, kde se jejich práce nachází. Myslí se na ně hodně, ale nerovnoměrně, zatím. K této problematice mám jen obyčejný případ z vlastního života. Taková hloupost, noha v nechodící sádře – záležitost znepříjemňující život tak na čtrnáct dní. A co jsem se naskákala do hromadných dopravních prostředků. Moje bezmocnost mě přesvědčila, že i jeden schod je hrozná komplikace. A to si prosím přeji, aby do mého potencionálního domečku vedly tři schodečky. Nejsem technický typ, ale tři schodečky je můj sen, ale asi někoho podplatím, aby to vymyslel, jak se do místa, kde je dobře mně, dostal v pohodě i někdo, kdo je pohybově nějakým způsobem omezen. Když někde vidím nějaké hrůzné schody, už mnohokrát mi blesklo hlavou, jak a jakou rychlostí se nahoru dostane člověk tělesně postižený. V jednom domě jsem „měla štěstí“ se to i dovědět – těžko a když už, tak pomalu. A to teprve do budovy vstupujeme…
Zatím jsem se přímo nesetkala s autistickým dítětem, ale tato problematika v posledních letech získala na váze také co se množství publikované literatury týče. Mně samotné jsou mentální poruchy pojmově i prakticky vzdálenější než postižení tělesná. Je pro mě zatím velmi těžké je pochopit. O jednom autistickém dítěti jsem se dověděla zprostředkovaně, velmi mě to zaujalo, že třeba zrovna tohle dítě je velmi inteligentní a některé zážitky mé kamarádky s ním mě rozesmály, ona sama ho má moc ráda. Mentálně postižení lidé mě udivují svou šikovností, záleží tedy na stupni jejich postižení. Letos (rok 2003) jsem se byla podívat na multikulturním dni v Olomouci. Mimo jiné zde vystoupili postižení s Downovým syndromem. Velmi zdařile za pomoci svých pečovatelů zinscenovali pohádku Šíleně smutná princezna, přičemž mi vzal dech výkon představitele prince, myslím, že jsem nebyla jediná. Já sama z vlastní zkušenosti vím, jaké to je, když vás někdo takzvaně odepíše. Výrazy typu: „ten k ničemu není“ a „z toho nikdy nic nebude“. Setkala jsem se doslova s krásnou symbiózou otce a jeho postiženým synem, kterému mohlo být tak dvanáct let. Byl postižený tělesně i mentálně. Všichni turisté svorně čekali, až na hradě Kost skončí polední přestávka. Otec měl pro syna koloběžku a dojeli díky ní až nahoru k bráně, kde také museli vytrvat. Měla jsem pocit, že ten chlapec ke svému otci nesmírně přilnul a jakoby se na něho plně spoléhal, to aspoň viděly mé oči. Napadla mě otázka, do jaké míry jsou mentálně postižení schopni vnímat své okolí. Z této zkušenosti mám pocit, že dokáží vnímat, když je má někdo rád a stará se o ně s láskou, že je na jejich chování poznat stejně jako na lidech bez mentálního postižení. Kdyby se to tak dalo říct, některé zdravé děti by mohli některým mentálně nebo zdravotně postiženým dětem závidět péči jejich rodičů.
Hledám vhodné slovo, ale „existují“ děti bez domova. Je to problém především velkých měst. Chtěla bych upozornit na projekt Šance pro dům. Tento projekt je teprve na začátku a jen čas ukáže, zda tento zatím pomyslný dům se stanem skutečným a přívětivým útočištěm dětí bez rodinného zázemí.
Ještě bych se chtěla zamyslet nad lidmi, kteří jsou vážně nemocní. Toto téma nechci rozebírat. Ale uvažujeme-li o skupinách handicapovaných lidí z různých hledisek, tak i lidé, jejichž nemoc není navenek patrná, ale hluboce ovlivňuje jejich způsob života, by mohli být považováni za handicapované. Velkou roli zde hraje zřejmě vyrovnání se s nemocí. Tuto krátkou kapitolu bych snad do své práce nezařadila, kdybych nečetla básně dívky, která věděla, že zemře. Sbírka básní vyšla posmrtně, na obálce byl stručný životopis, pouhých 25 let.
Na první přednášce multikulturní výchovy nám byl položen dotazník. Velmi mě zaujala otázka, co si pod pojmem multikulturní výchova představujeme. Má odpověď na tuto otázku byla ovlivněna katalogem Pedagogické fakulty, kde na každé stránce dominovalo slovo romský. Myslím, že je to v pořádku, protože co se týče České republiky, domnívám se, že otázka romské menšiny je pro nás nejpalčivější a její postupné řešení především z hlediska pedagogického velmi aktuální. Rozhodla jsem se, že mou práci pojmu co nejpozitivněji, a proto jenom připomenu problém, který mě již před lety zaujal. Problém se týkal komunikace s romskou menšinou. Představitelé české vlády se domnívali, že najdou-li několik vhodných Rómů, budou jim v této komunikaci sloužit jako prostředníci. Problém nastal, když se tito Rómové začali vzdělávat a dosáhli jisté úrovně, přestala je akceptovat naopak rómská menšina.
Posledním tématem, na který bych chtěla reagovat, je přítomnost cizích státních příslušníku na území České republiky. Hodně mi pomohl příliv turistů do naší republiky, abych si zvykla, že slyšet cizí jazyk není nic zvláštního. Udivila mě má reakce, když jsem se seznámila s jedním černochem. Při prvním setkání jsem se nemohla ubránit nepříjemnému pocitu, že nás musí dělit nejméně jeden metr, abych se necítila nepříjemně. A to jsme se oba vyskytovali pouze na tanečním parketu. Tento znepokojivý pocit mě opustil, až při dalším setkání. Jenom jsem si musela zvyknout na to, jak vypadá a že to není divné, předsudky se změnili v oblíbenost. Hodně záleží na okolnostech, na prostředí setkání a také, zda kolem nás lidé různých ras jen prochází nebo zda s nimi přijdeme do kontaktu.
Nemohu si ale pomoci, a vrátím se do knihovny, kterou v průběhu srpna navštěvovali studenti školy slovanských studií. Mluvili různými jazyky, ale převážně se snažili mluvit česky. Z toho jsem vyvodila závěr, že existují různé společnosti s odlišnou kulturou, jejichž strukturu tvoří sociální skupiny, ale právě tyto skupiny jsou tvořeny jednotlivci. Pokud takový jednotlivec, příslušník určitého státu a zároveň sociální skupiny, má možnost pronikat do jiných kultur a sociálních skupin, obohacuje se jimi a získává tímto vzájemným střetem nové možnosti.
V této práci jsem se zabývala tématy, o kterých si myslím, že se bezprostředně týkají multikulturní výchovy a především těmi, které se dotkly přímo mé osoby. V žádném případě tato práce nemá za účel podávat kompletní přehled teorií a ani mé názory a případné závěry v ní nejsou konečné. Spíše tuto práci považuji za shrnutí mých dosavadních praktických zkušeností, ze kterých v budoucnu budu moci vycházet při studiu problematiky multikulturní výchovy.
slecpa[zavinac]centrum[tecka]cz
Poslední aktualizace: 25.04.2011