Úvod
Životopis
Vzdělávání
Koníčky
Odkazy
Literatura - oblíbené texty K

F H K O S T W

Danilo Kiš - Ze sametového alba

Když spustí podzimní větry, prší kaštanové listí.
Řítí se do vývrtky, stopkou dolů.
A pak to tiše ťukne, jako když pták zobne do země.
Samotné kaštany padají jen tak,i za úplného bezvětří, a stejně jako hvězdy:
střemhlav.
A dopadnou s tlumeným výkřikem.
Nerodí se jako ptáci z vajíčka, postupně - jejich ježčí ulita pukne zničehonic a naráz z měkké podšívky (bělavé až do modra) vyskáčou rozverní čokoládoví černoušci s tvářičkami jako zrcadlo.

Radmila Kouřilová - KUŇKA

Rok 2002 se nám zlehýnka přehoupl do roku 2003. Ani jsme se nenadáli, skončil podzim, přešla zima a už tu máme první jarní měsíc – březen. Je přesně první den v tomto měsíci a já se pokusím splnit svůj slib z minulého roku. Snad vás alespoň trochu zahřeje v těchto ještě mrazivých, i když březnových dnech, vyhlídka na výletek. Simsala bim, přeneseme se do dnů červnových. Nedělní ráno pro nás začalo již v půl čtvrté a pokračovalo pochrupáváním v rychlíku. Museli jsme zkrátka dospat, abychom z tak krásné neděle něco měli. Ale i tak jsem neodolala a mezi Olomoucí a Zábřehem jsem vyhlížela zámek Úsov. Když se na něj přilepíte pohledem a chvílemi mrkáte i na protější stranu, objeví se vám i zámek Mírov, no a to si potom nemůžete vybrat. Naštěstí tato vzácná protilehlost dvou tak vzácných úkazů netrvá moc dlouho. Pak se ještě nedonutím dospávat, protože se vlak proplétá nádhernou kopečkovitou krajinou, lesy kol dokola a tak blízko a najednou fííí, a jsme z nich venku a jsme v Čechách. A to už se mi očka klíží… Do Pardubic jsme dojeli bez potíží, ale jak dál. Naštěstí jsme měli štěstí a jen hodinku jsme čekali na vlakovém nádraží, kde se ale vůbec nemůžete nudit, protože na stěnách nádražní haly tu mají pěkně dokolečka rozmístěné fotografie míst, kam byste se rádi podívali nebo už jste tam dokonce byli, a tak můžete při prohlídce spokojeně pokyvovat hlavou. A navíc, mají tu tolik perníčků! Autobus nás zavezl skoro až pod „Kuňku“, tak místní lidé říkají skvostu, který jsme se i my rozhodli omrknout. A hned jsme potkali jednu paní a ta se dala do vyprávění, že nepochází odtud, ale z Valašska, ale „Kuňku“ si také zamilovala. „Kuňka“ je hrad, odborné prameny o něm praví, že byl vystavěn na pozoruhodném geologickém útvaru, vzniklém třetihorní činností země a že je charakteristickou dominantou východočeského Polabí, Pardubicka. Ale než vás „Kuňka“ vpustí do svých bran, musíte si ji chtě nechtě pořádně obejít. Nám se to ale stonásobně vyplatilo. Zrovinka jsme byli první návštěvníci toho dne a měli jsme hrad na pár chvil jen pro sebe. V jedněch místech je skoro strašidelný. To když se díváte z jednoho okna věže a kolem vás, podotýkám i v létě, krouží hejna havranů, brrr. Odměnou vám pak je sestoupení do místnosti, kde se to nádherně rozléhá, aji by si tam člověk hnedle zazpíval. A abych nezapomněla, z Kunětické Hory je krásný výhled! Aby nestačili krákající havrani, mají tu ještě výstavu o mučení. Ze sklepení prcháme na nádvoří, kde už se všechno chystá na rytířské klání. Rytíř bohužel přijel jen jeden, ale na dnešní dobu to není zas tak špatné. Zato má bujného oře a dokonce i věrného panoše. A jelikož nenašel v našich řadách rovnocenného soupeře, rozhodl se, že nám alespoň ukáže něco ze svého bojového umění. Nestačíme valit oči a skoro uskakujeme před grošákem, který se rozbíhá, nebojí se ani ohně, a tak dokazuje věrnost svému pánu. Panoš ani nestačí rytíři měnit zbraně, ten se tak nechal unést, že nám předvádí jednu turnajovou disciplínu za druhou. Připadám si jako dvorní dáma v pohádce a najednou se rytíř uklání a mizí v bráně. A přicházejí sokolníci. My už jsme viděli jejich svěřence, nádherné dravce, na bidýlkách, ale oni nám v zápětí ukázali, že opravdu nejsou žádní domácí mazlíčci. Napětí vyvrcholilo, když jeden z dravců byl vyslán za návnadou za hradby hradu. Dlouho se nevracel, jeho chovatel vysvětloval, že se někdy stává, že se nevrátí. A najednou nám to nad hlavami zasvištělo a v prudkém letu byla návnada „sezobnuta“. Ovšem výr potvrdil, že je pták noční, a tudíž se neobtěžoval se vůbec nějak namáhat a to nás opravdu rozesmálo. Ale to se již schylovalo k bitce. No jasně, na středověkém hradu nesmí chybět šermíři. Ještě jsme měli z třeskotu a blýskání mečů a dýk srdíčko až v krku, když jsme sestupovali z hradu do bývalého podhradí. Cestou jsme potkali rytíře s panošem, jak se prodírají cestičkami obklopenými hustým porostem. Z toho jsme se vynořili u polní cesty. Pospíchali jsme do Kunětic, odkud prý jezdí výletní loď. To by bylo dokonalé, jet na výletě výletní lodí! A jaké pro nás bylo zklamání, když nám o pár minut ujela. Jen jsme se smutně dívali, jak se otáčí a vyráží do Pardubic. Pán v hospůdce nás škodolibě utěšoval, že příští neděli pojede další. Loď nás míjí a sám pan kapitán na nás volá, jestli opravdu chceme jet s nimi? Ta představa, že jen kvůli nám bude tenhle kolos znovu přirážet ke břehu. Samotný náš nástup byl velkolepý, skok přímo do lodní kuchyně. Celí šťastní jsme si dali na palubě polévku a kochali se krásným výhledem na „Kuňku“. A ta se s námi loučila a jak se řeka klikatila, spolu s řekou se na nás i „Kuňka“ otáčela ze všech stran. Po necelé hodince jsme dopluli až do Pardubic. Abychom se dostali do přístaviště, museli jsme s lodí hluboce klesnout. To si člověk připadal skoro jako na Titaniku. O to s větším nadšením jsme pak vyběhli na břeh. Pardubice nás přivítaly zpátky do své náruče jemným deštíkem. Ten příjemně rozvoněl park, kterým jsme kráčeli k zámku. Tak v tomhle zámku již dávno nebydlí zámečtí páni, zato tu mají pozoruhodné a rozmanité muzejní expozice. Dva lidé, dvě přání. Zatímco v prostorách první expozice jsme našlapovali tiše a ani jsme nedutali, doslova nás ty krásné výtvory ze skla k takovému chování nenuceně nutily, v místnosti, kde se nacházela druhá expozice, jsme doslova slyšeli rány z děla, kterak se paní průvodkyně rozhorlila nad exponáty zbraní palných, sečných… Ještě jsme proběhli městem s očima dokořán, aby nám něco neuniklo. A hned na jednom z náměstíček jsme natrefili na dcérečky a synečky z jižní Moravy v krojích, to nás už přiblížilo k domovu. A co by to byl za výlet do Pardubic, abychom si neodvezli perník? Nejvíc se na nás usmívala víla Amálka, a tak jela na výlet ze svého rodného města pro změnu ona. A jestli se vám bude chtít, můžete taky vyrazit. A mohu-li vám dáti tip a budou-li na „Kuňce“ tak vzorní jako dřív, tak v měsíci červnu buď sobota sedmého či neděle osmého je tím správným dnem, který si můžete zpestřit výletem!

Radmila Kouřilová - Podobenství o motýlku

Byl jednou jeden motýlek, nejspíš bleděmodrý.
Lítal si po světě tak, jak je to u všech motýlků zvykem, dokud nedospějí.
Je to již motýl uvědomělý, prožil si své, hned tak se něčeho nezalekne.
A najednou vítr.
Vír strhl jeho křídel let.
Do jakéhosi proudu dostal se náš motýlek,
jen roztřepetal křidélka,
zas cosi jiného s ním cloumá, drtí ho.
Jiní motýlci mají v noci spát,
na toho našeho však výr v noci zahoukal
a motýlka oslepil jeho očí jas.
Motýlek to již nevydržel,
chtěl se schovat zas,
ukrýt se před nepříznivými vlivy,
před deštěm, víry i výry.
A tak se obalovat začal, vrstvičku po vrstvičce.
A máme tu kuklu zas.
V ní motýlek se třese, ale jinak ani nedutá.
Těší se ven, do toho světa – do života tam venku.
Těší se, až se vyklube do hodných zářivých barev,
bude svítit zdravou barvou, všemi jejími odstíny.
Motýlek již se vidí, ale ještě to chce trošku čas,
vidí, jak třepetá křidélky šťastně zas.
Zatím se pozvolna probouzí…

slecpa[zavinac]centrum[tecka]cz
Poslední aktualizace: 25.04.2011